O ženách, které dělají to, co milují
Lidé jsou v jádru dobří, tvrdí žena, která naplnila své poslání. Pomáhá těm, kteří to potřebují
vložila 25.11.2018
309 Your IP address (2a00:1ed0:17::9337) is not a member of allowed address range. Please, visit https://stream.exchange.cz, logon to your account and add this IP address to the list of allowed servers.

Lidé jsou v jádru dobří, tvrdí žena, která naplnila své poslání. Pomáhá těm, kteří to potřebují

Už ve škole Natalia Heinrichová (35) žila s představou, jak jednou vymyslí způsob, kterým by pomohla někomu jinému  Pak se jí to opravdu podařilo a najednou zjistila, že to má smysl. Že tohle vždy chtěla, že po tomhle toužila. Díky plenám si na mateřské dovolené splnila svůj sen. A teď vymýšlí další a další možnosti a cítí, jak ji to obohacuje, nabíjí, dodává energii a posouvá stále kupředu. Našla smysl svého života.

Energie v pohybu

Možná to zní jako klišé. Ale když tuto mladou, sympatickou a energickou ženu a maminku dvou dětí (Dominika a Dorotky) posloucháte, najednou víte, že vše, co říká, myslí doopravdy. Má v hlavě tolik nápadů… Když o nich mluví, z očí jí šlehají neposedné ohýnky a hlas se jí třese nedočkavostí. Pro ni den rozhodně netrvá 24 hodin. Alespoň to tak vypadá, když víte, co všechno stihne. Ale pojďme si to povědět hezky od začátku.

Myšlenka zrodila čin

Plány na vlastní podnikání měla Natália ve skrytu duše ukryté odjakživa. Probudily se však až v době, kdy byla na mateřské dovolené s dcerou Dorotkou. „Moc jsem chtěla podnikat. Mít svůj vlastní produkt,“ vzpomíná. „V hlavě jsem ale měla jen samé myšlenky na děti. Tak jsem se nakonec rozhodla, že to budou pleny, do čeho se pustím.“ Od myšlenky k činu neměla daleko. Hned začala zjišťovat, jaké má možnosti.

Jak vzniká zlepšovák?

A protože je narozená ve znamení Panny, pustila se do toho s vervou Panenkám vlastní. Jak se rodí „nové“ pleny? „Jednoduše,“ usmívá se sympatická maminka. „Nakoupíte si všechny druhy, co jsou na trhu, a zkoumáte je. Přemýšlíte, co by se dalo udělat lépe. Ta gumička je fajn, ale mohla by být vyšší… plena by mohla mít větší savost… vnitřní strana by si zasloužila být hebčejší… a hodil by se indikátor vlhkosti...“

Cesta plná trnů

Povedlo se, zbrusu nové pleny byly na světě. Že mezi tím oslovila výrobce v Číně? Že oběhla porodnice a nabídla jim, že se pro ně stane dodavatelem? Že v tu dobu měla manžela pracovně mimo republiku a na děti zůstala úplně sama? Že dočasně nefungoval ani jako táta ani jako partner? Co na tom! „Ano, bylo to velmi náročné,“ přiznává, ale z tónu nevyznívá žádná křivda. Jen realita. Fakta. Že by nadpřirozené schopnosti? „Ale kdepak,“ rozesmála se. „Jen jsem si udělala přísný time management tak, aby ani jedno z dětí nebylo nijak ošizeno. A oddělila jsem si práci od domova,“ popsala pragmaticky.

Se svou dcerou Dorotkou

Stále kupředu

Moment… Co že ta milá mladá žena dělala v porodnicích? „Když jsem měla pleny naskladněné, musela jsem najít odbyt,“ opakuje trpělivě a kdybyste neslyšeli nevyslovené, vůbec byste si neuvědomili, že i tohle musela být neskutečně náročná práce. „Neumím se vzdát. Nechci si přiznat, že by se mi něco nepovedlo. Nepolevím, dokud neuvidím výsledky. Věřím...“

Pomáhat je přece fajn

A to byl už jen krůček k dobrým skutkům. „Konečně jsem se mohla projevit i tady,“ říká tak „hezky pyšně“. Dobročinnost. To byl její směr. „Víte, jak se to říká? Když moc myslíte na svá přání, mají tendenci se plnit,“ mrká spiklenecky. „Pleny byly na světě, tak jsme se zaměřili na pomoc dětem v kojeneckém ústavu v Plzni.“  Jenže to byl teprve začátek…

 „Náš Petřík“ a ti další

Netrvalo dlouho a jedna paní našla v čekárně svého pediatra letáček s nabídkou plen. Poslala Natálii e-mail s prosbou, zda by je nemohla vyzkoušet svému synovi, který trpěl dystrofickou formou   Epidermolysis bullosa, známou jako nemoc motýlích křídel. „Vyšlo to, Petříkovi pleny sedly a já měla další cíl.“ Natalia vyhlásila veřejnou sbírku.  Zapojila se spousta dárců a tak bylo možné zásobovat maminku Péti plenami úplně zadarmo. „Dokonce to dopadlo tak, že jsme mohli pod svá křídla přibrat všechna miminka s nemocí motýlích křídel, která u nás jsou. Takže máme šest „plenkových“ dětí, kterým darujeme pleny dle potřeby,“ zase ten „hezky pyšný“ tón hlasu dává najevo, že je Natalia s výsledkem sbírky spokojená.

Nic nekončí, naopak další začíná

Jak se lidé přemlouvají, aby dali své peníze jen tak někomu cizímu? „Lidé se přemlouvat nemusejí. Jsou v jádru hodní,“ diví se maminka dvou dětí položené otázce. „Chtějí pomáhat, a když věří tomu, co děláte, a vidí snahu, pak se rádi zapojí. A nejen jednotlivci, nezištně pomáhají i různé společnosti…“ zasní se a nostalgicky odmlčí. Možná už je v myšlenkách někde dál. Vidí, jak by mohla vypadat budoucnost. Jak vlastně? „Ráda bych založila neziskovou organizaci,“ prozradila Natalia s vážností v hlase. „Chci tuhle dobročinnost dělat stále, rozvíjet ji víc a víc. Jsou i další možnosti, kde pomoci. Mám je už v hlavě. Myslím, že se vyklubají, až přijde ta správná chvíle.“

Podložky, muchláčky a to ostatní

Co se může skrývat v jedné hlavě? Jestli je to hlava Natalie Heinrichové, tak neskutečně mnoho. Co už dokázala? „Nekončí to jen plenami. Nemocnice neměla podložky, které jsou pro ni nezbytné. Už jsou vyrobené. Pak ubrousky. Viskózové, máčené při použití maximálně šetrné tekutiny. Děti s nemocí motýlích křídel je používají místo klasických vlhčených. Od letošního června je vyrábíme v České republice. Vedle nich máme k dispozici i ubrousky nevlhčené.“ Ale ani to ještě není všechno. Pod patronací této zajímavé ženy vznikly praktické tašky, nápaditá trička a „muchláčci“. Je to zboží určené ku pomoci. Z vybraných peněz se nakupují antibakteriální mýdla, jednorázové jehly, jemná obinadla a obvazy, speciální náplasti…  „Petříkovi rodiče za tento ošetřovací materiál a za léky utratí každý měsíc nemalou hotovost. Proto vznikl transparentní účet, kam polovinu peněz získaných z doplňkového prodeje vkládáme. Druhá polovina jde na výrobu dalších triček, tašek a muchláčků.“ Mimochodem, cože to je ten muchláček? Inu… sametově jemný mazlíček, se kterým se v postýlce tááák krásně usíná!

Malý Péťa se svým muchláčkem

Holčičko moje!

To už je konec našeho příběhu. Příběhu ženy, která se nevzdala a nevzdává. „Je to můj boj! Moje děti nesmí nikdy poznat, že jsem unavená, mrzutá. Umím si srovnat priority a ony budou vždy na prvním místě!“ říká a přitom mimoděk zavzpomíná na jinou mámu s dcerou… Na sebe samotnou. „Za vším je obrovský kus práce,“ začíná s vyprávěním. „Jediný, kdo mi tenkrát v začátcích věřil, byla moje máma,“ ztiší hlas a v očích se objeví slzy. „Podporovala mě, svěřovala jsem se jí se svými úspěchy, ale i neúspěchy. Říkám – mami, proč jsi mi dala tolik důvěry? Všichni říkali, že jsem blázen, že takovou výrobu zakládají velké korporace a ne jedna žena… A co jsem s tebou měla dělat, holčičko moje! odpověděla mi, podívala se na mě, objala mě a usmála se.  A já v tu chvíli pochopila, že stejně tak budu jednou podporovat i své děti.“

Děti pro ní budou vždy na prvním místě...

Nahlásit obsah

Co je s obsahem v nepořádku?

Sdílet obsah

Vyberte ze svých kontaktů

Čtěte také