Tento web využívá cookies. Jeho používáním s tím vyjadřujete souhlas. Více informací

O ženách, které dělají to, co milují
Strach rychle vystřídala chuť vysněnou kavárnu zachránit. Tady je nápad, který podnik Miry Košťálkové udržel nad vodou.
vložila 30.11.0001
309 Your IP address (2a00:1ed0:17::9337) is not a member of allowed address range. Please, visit https://stream.exchange.cz, logon to your account and add this IP address to the list of allowed servers.

Strach rychle vystřídala chuť vysněnou kavárnu zachránit. Tady je nápad, který podnik Miry Košťálkové udržel nad vodou.

Otevřením kavárny v pražském Braníku si Mira Košťálkovápřed pěti lety splnila sen. Kvůli nouzovému stavu ji ale teď musela zavřít a tak jako jiným i jí hrozilo, že doteď dobře fungující podnik zkrachuje. Mira se ale jen tak nevzdá. V prostorách kavárny zařídila farmářský obchůdek, do kterého si pro zeleninu, zákusky, mléčné výrobky i mošty jezdí lidé ze širokého okolí. Pořád vymýšlí, čím zaujmout a rozšiřuje sortiment. A nemůže se dočkat května.

 

Jaká byla vaše první myšlenka a první akce poté, co nouzový stav zasáhl váš byznys? 

Moje „první myšlenka poté“ byla de facto někde hluboko uložená už pár let. Moc jsem si přála, aby si naši zákazníci mohli odnést domů to, z čeho běžně připravujeme jídlo a pití v naší kavárně. Nikdy nebyl čas a energie to vše promyslet a zrealizovat a najednou to šlo bez promýšlení a hned. Realizace, tedy „první akce poté“, na sebe nenechala dlouho čekat. Protože jsme museli zavřít kavárnu ze dne na den, zbyla nám tam spousta dobrých věcí. Tak co je nabídnout našim zákazníkům? Hned druhý den se skoro všechno prodalo, a tak jsme začali objednávat znovu. A i jiné věci, o které si naši zákazníci říkali a naši dodavatelé je také nabízejí. Najednou jsme zjistili, že rozšiřováním sortimentu pomáháme i našim dodavatelům s odbytem, který u některých z nich klesl ze dne na den na nulu. Na začátku tedy stál nápad, ale bylo velké štěstí že jsme ho mohli a že se nám podařil zrealizovat. Také jsem si vzpomněla na první emoci, kterou jsem měla. Byl to strach. Strach o svoji kavárnu, kterou buduji už pět let a do které jsem investovala tolik energie, jako do třetího dítěte. Zajímavé je, že strach byl téměř okamžitě nahrazen chutí a velkou silou kavárnu zachránit. Něco jako pud záchovy kavárny, svého snu, který si už pátým rokem plním.

 

Co jste musela změnit, aby mohla fungovat při současných omezeních? 

Hlavně své myšlení. Byla to velká, a hlavně rychlá změna. Naštěstí jsem docela kreativní, flexibilní a rychlá, a také jsem na to nebyla sama! A to je hodně důležité. Moje provozní šla do té změny se mnou a jisté je, že bych to bez ní nedokázala. Technicky jsme museli kavárnu uzpůsobit tak, abychom z ní udělali obchůdek tj. prodejnu potravin a přitom dodrželi veškerá pravidla. Také jsem musela nastavit nový režim – nejen v kavárně, ale také v naší rodině, což rozhodně nebylo jednoduché se školákem, předškolákem a mužem, který nepřestal chodit do práce. Možná to sem nepatří, ale všichni víme, jaké je to pracovat s dětmi „za zády“. Abychom to všichni zvládli, počáteční chaos musel dostat svůj řád. 

 

Co bylo na tom přechodu nejtěžší? 

Popravdě skoro všechno bylo těžké. Děláme něco, co vůbec neumíme. Prostě nám chybí zkušenost, a to je samozřejmě náročné na chybovost, čas a energii. Ale také nás to baví! Určitě se spousta věcí nedaří, ale když se nedaří opakovaně, nemá smysl se tím zaobírat. Soustředíme se prostě na věci, které fungují, i tak je to pokaždé trochu „pokus – omyl“. Zase kdo nic nedělá, nic nezkazí a my něco děláme neustále, až je toho někdy dost. Nejtěžší bylo asi zvládnout tu změnu. Nastavit si jiný režim, dělat jiné činnosti, plánovat, když nevíme, kolik zákazníků si dneska koupí čerstvou houstičku, hledat nové dodavatele, pracovat de facto pořád. A také komunikovat úplně jinak s našimi „novými“ zákazníky. Teď nejsme kavárna, ale farmářský obchod a farmářské výrobky jsou drahé. Občas se tedy stává, že si to musíme vyslechnout. Chápeme to, ale nejde o to, abychom někomu vysvětlovali, že za to nemůžeme, spíš si přejeme, abychom na naše zákazníky přenesli zkušenost, že kvalita se vyplácí. Současně bych byla ráda, kdyby nás podpořili i ti, kteří nemají tolik finančních prostředků – u nás si totiž můžete koupit i levnější kytičku nebo housku za „pár kaček“. 

 

Kdo vás v současné situaci nejvíc podržel a podpořil? A je naopak někdo/něco co vás zklamalo? 

Nerada se opakuji, ale máme ty nejlepší zákazníky na světě a v této době se tato má teorie potvrzuje na 100% každý den. Jsou to tedy naši zákazníci – minulí, současní, budoucí, ale i náhodní, kteří si k nám udělali výlet například z Vinohrad, jen aby nás podpořili. Samozřejmě mě/kavárnu podpořili, i když tady se spíš hodí slovo „podrželi“ i moji přátelé a známí – neumím to přesně zformulovat, ale oni prostě přijdou, respektive někteří i přijedou z daleka přes veškerá pravidla, aby si koupili alespoň nějakou drobnost. Ani neumím vyjádřit to, jak moc si toho vážím, že je mám. A v neposlední řadě nás podpořila media – tolik článků, zmínek, fotek a rozhovorů o kavárně vyšlo, že to opravdu vnímám jako velkou reklamu a současně i jako velkou pomoc. A co mě zklamalo? Prostě všechno má svůj rub a líc a v této době prostě vystupuje do popředí i to, co je běžně ukryto pod milým úsměvem nebo „na oko“ kvalitním vztahem. Ale nevnímám to jako zklamání, spíš jako velké ponaučení a zkušenost. A víte co? Podělím se s Vámi o jednu historku. Media mohou pomáhat, ale bohužel dávají prostor i lidem, pro něž nejsou takové příspěvky určeny. Jeden můj známý nás pochválil na jedné ze sociálních sítí – autenticky, moc mile a připojil i fotky s komentáři, jak mu udělalo radost, co děláme a že i vaříme kávu s sebou do auta – a na jedné z fotek se bohužel objevil hrníček s mojí ranní kávou. Hrneček, nikoliv kelímek, a znovu opakuji s mojí kávou, a on si musel přečíst ty zbytečné komentáře, že „v této době vařit kávu do hrníčků přeci není správně“ a „že to přeci nemyslí vážně ukázat na fotce, jak porušujeme v kavárně pravidla“. Chvíli mě to mrzelo, ale pak jsem si uvědomila, že mám čisté svědomí a že naštěstí těch, kteří rozumí a chápou celou situaci komplexněji, mají informace, fandí nám a podporují nás, je více. A co ještě nesmím zapomenout zmínit, jsou moji kolegové. Moc bych Vám přála zažít, jak mě podrželi! A věřte, že to se mnou není jednoduché a už vůbec ne v takové nestandardní situaci. A pomáhají dál. Prostě mám „dream team“, štěstí a velkou pokoru. Tímto i jedno speciální díky mé kolegyni Terezce…

Nahlásit obsah

Co je s obsahem v nepořádku?

Sdílet obsah

Vyberte ze svých kontaktů

Čtěte také