Tento web využívá cookies. Jeho používáním s tím vyjadřujete souhlas. Více informací

O ženách, které dělají to, co milují
Sladká inspirace z Daniny kuchařky - její život změnila rakovina, cukrářka ale dál pomáhá stejně nemocným dětem
vložila 7.7.2020
309 Your IP address (2a00:1ed0:17::9337) is not a member of allowed address range. Please, visit https://stream.exchange.cz, logon to your account and add this IP address to the list of allowed servers.

Sladká inspirace z Daniny kuchařky - její život změnila rakovina, cukrářka ale dál pomáhá stejně nemocným dětem

Dana Tuháčková je právnička, babička a taky cukrářka. Blog o pečení si založila až v době, kdy její děti dospěly. A protože nechtěla psát jen další obyčejný blog, rozhodla se, že svým uměním pomůže nemocným dětěm. To ale netušila, že je už sama nemocná.

 

Proč vám nestačilo péct pro rodinu a pustila jste se do blogu?

To si pamatuji úplně přesně. Mladší dcera mi občas poslala nějakou fotku z internetu s tím, že bych to také mohla zkusit upéct. Založila jsem si Instagram a vymyslela s celou rodinou název. Občas jsem na svůj profil přidala nějakou mou sladkost, ale spíš jsem sledovala různé cukráře po celém světě. Následně jsem jen tak na zkoušku začala psát blog. Musím ale zdůraznit, že stále peču jen pro svou rodinu, která se trochu rozrůstá, pro své kamarády a kolegy z kanceláře. To se zatím nezměnilo. Na nich vše sladké testuji. Myslím, že jsou nadšeni.

 

Blog jste si založila až potom, co vaše děti dospěly. Byla to ideální doba pustit se do nového projektu?

Ano. Musím uznat, že je to tak trochu jiný postup než dnes sleduji. Hodně blogerek začíná psát, vařit a péct na mateřské dovolené. Za nás tento trend nebyl. Ani se tak ve velkém nefotilo jídlo a vlastní každodenní prožitky. Věnovala jsem se hodně dcerám, jejich koníčku latinskoamerickému tancování, rodině a své práci. V okamžiku, kdy dcery dospěly, zůstával mi nečekaně čas, který jsem mohla věnovat i sobě. Neměla jsem v plánu dělat něco velkolepého. Chtěla jsem jen tak relaxovat po práci a věnovat se něčemu, co mě vždycky zajímalo a tím bylo čtení, psaní, pečení, vaření a focení. Tak jsem to spojila. Blog jsem nejprve psala jen tak pro mé dcery a známé, abych jim nemusela diktovat mé recepty po telefonu...

 

Pečením se snažíte i sama pomáhat, jak konkrétně?

 O tom všem píšu ve své knize na straně 12. Nějakou dobu jsem psala blog a postupně měla pocit, že bych ho měla někam posunout. Nevěděla jsem ale kam. Přišlo mi, že snad každý druhý člověk má blog s vařením, pečením a přitom je rád, že vůbec umíchá vajíčka nebo upeče bábovku. V televizi se takzvaně roztrhl pytel s těmito pořady. Takže jsem hledala ještě nějaký jiný směr. Hlavním impulzem byla má kamarádka, které onemocněl vnouček. Její emotivní vyprávění a vše, co si rodina prožila, mě hodně zasáhlo. Uvědomila jsem si, že jsem vlastně neuvěřitelně šťastná, protože má rodina i já jsme zdraví. A nejen to. Najednou jsem měla pocit, že vlastně vůbec nic nepotřebuji, jen to zdraví.  A tady někde se vzala ta myšlenka, že bych mohla blogem pomáhat nejen ohledně receptů, ale i jinak. 

Je velká řada možností, jak, ale mě nejvíce oslovilo vyprávění mé kamarádky a následně i příběh zakladatelky nadace Kapka naděje. Celá nadace je o silných příbězích a neuvěřitelné síle víry dospělých v uzdravení malých dětí. To, co prožívají malí onkologičtí pacienti a rodiny nemocných dětí, dokáže pochopit asi jen ten, kdo měl vlastní zkušenost.  A tak jsem zahájila s nadací spolupráci a rozjela projekt pod názvem „O kapku lepší blog“. Následně pomohla natočit s Vendulou Pizingerovou a uzdravenými dětmi vánoční reklamu, napekla jedlé dárky a zapojila se do vánočního programu na dětské onkologii v Motole. Tam jsem se ujistila, že jdu s blogem správnou cestou.V té době jsem ale vůbec netušila, že i já už jsem nemocná. 

 

Vydat knihu jste se rozhodla ve velmi těžké době během onkologické léčby, v čem vám to pomohlo?

Po pár měsících od zahájené spolupráce s nadací, jsem se i já ocitla na onkologickém oddělení. Absolvovala operaci prsu, ozařování, další léčbu a to mě posunulo zas jinam. Najednou jsem se z toho každodenního shonu zastavila a byla jen sama se sebou. Uvědomila si, jak jsem se tomu tichu a klidnému životu nějak svým nevědomým chováním vzdálila. A teď je mi vlastně hezky. Od první lékařské zprávy jsem věděla, že má nemoc přišla z nějakého důvodu. Aby člověk v takové chvíli nepropadal panice, nesmí až tak řešit, co ho bolí, ale začít na sobě pracovat a nastavit se pozitivně. 

Po operaci se pečení provozovat nedalo a tak jsem si prohlížela fotky, blog a rozhodla se, že budu pracovat na knize a novém blogu. Od začátku jsem věděla, že nechci knihou vydělávat, ale pomáhat. Proto jsem ji musela vydat sama a ne přes vydavatele. 

Obdivuji na onkologii všechny, kteří ten boj zvládli a dávají nám ostatním, kteří ještě nemocí procházíme, naději. Někdy je potřeba prožít něco, co otevírá dveře pro to „jiné“. Člověk se zastaví, aby mohl být lepší nejen k sobě, ale i k ostatním. .Možná právě  i díky naší síle poskytneme kapku naděje někomu, kdo naději ztrácí za okny nemocnice. A to je myšlenkou mé nové knihy. Proto celý název  je "Sladká inspirace - O Kapku lepší sladkosti Marzicake". Výtěžek z každé zakoupené knihy jde právě do nadace Kapka naděje na pomoc dětským onkologickým pacientům a jejich rodinám.

 

K pečení vás přivedla babička, vnoučka už teď máte i vy. Budete mu také svoje umění předávat? 

Ano, babička se mi opravdu hodně věnovala. Možná i proto, že už byla v důchodu a tak měla více času. Naše generace půjde do důchodu, když už budou vnoučata pomalu dospělá. Takže to je trochu nevýhoda. Vnoučkovy je teď dva a půl roku a vždy, když přijede pečeme a vaříme. Baví ho to asi jako každé malé dítě. Jsou to krásné chvíle. Jen jich je ale málo, protože naše generace není hlídací, ale pracující. Takže jsou to jen víkendové chvilky.

Sen o tom stát se cukrářkou má i řada dalších začínajících podnikatelek, co byste jim doporučila?

Hodně se setkávám s tím, že ti, co pečou mají sen nejen se stát cukrářkou, ale hlavně mít svou cukrárnu, nebo kavárničku. A to je trošku rozdíl. Nejsem si až tak jistá, že bych měla těmto ženám radit zrovna já. Jsem právnička, která se cukrařinou jen baví ve svém volnu.  Čím víc se cukrařině věnuji, tím víc mám pocit, že jsem na začátku. Přesto i já na sobě pozoruji posun a zlepšení. Měla jsem tu příležitost absolvovat kurzy především na cukrové květiny od těch nejlepších světových cukrářů. A možná i díky této praxi vím, že cukrařina je dřina. Je to o trpělivosti, vytrvalosti, lásce k tomuto oboru, ale i o síle, pozitivním přístupu a pokoře. Myslím, že je to stejné jako i v jiných oborech. 

 

Vážím si cesty, kterou jsem v cukrařině prošla, protože jsem si ji prošlapala sama. Nikomu nemusím být vděčná a děkovat, že mě někam protlačil a nebo více zviditelnil. Blogem, ani Instagramem nevydělávám a tím nemusím propagovat něco, co mi nevyhovuje. Dělám si jen to, co mě baví. Za číslem sledovanosti blogu a Instagramu, je jen má trpělivá práce. Snad je z ní cítit láska k tomuto oboru a také to, že sladkost beru jako slavnost. Má kniha tedy není motivací ke každodenní konzumaci sladkostí. Měla by být sladkou inspirací ke slavnostním událostem v životě. Tou pomyslnou třešničkou na dortu je tady pomoc těm, co to potřebují. 

Nahlásit obsah

Co je s obsahem v nepořádku?

Sdílet obsah

Vyberte ze svých kontaktů

Čtěte také