Tento web využívá cookies. Jeho používáním s tím vyjadřujete souhlas. Více informací

O ženách, které dělají to, co milují
Mámou s humorem v životě i v knize. Z šuplíkových zápisků vznikla knížka, která baví rodiče i bezdětné
vložila 15.12.2020
309 Your IP address (2a00:1ed0:17::9337) is not a member of allowed address range. Please, visit https://stream.exchange.cz, logon to your account and add this IP address to the list of allowed servers.

Mámou s humorem v životě i v knize. Z šuplíkových zápisků vznikla knížka, která baví rodiče i bezdětné

Mámou s humorem, tak se jmenuje knižní prvotina Jany Bitalové (32 let), která si jen tak do šuplíku psala zážitky z těhotenství a z prvních týdnů se svou dcerou. A ejhle, o pár let později z toho vznikla kniha, která brzy dostane sestřičku v podobě druhého dílu. Maminka šestileté holčičky neztrácí humor, i když občas je to náročné.

Pracuje jako redaktorka a zvládá toho vskutku hodně. Podílí se na časopise Rodina na cestách, píše blog, připravuje DYI videa a miluje cestování, které v době předcovidové bylo neodmyslitelnou součástí jejího života. Jak se stala ze zdravotní laborantky šéfredaktorkou a co obnáší příprava knihy?

Jani, věnuješ psaní a natáčíš videa. Původně ale měly tvé kroky směřovat jinam…

Ano, po základce jsem šla na zdrávku. Tuhle školu jsem si zvolila proto, že nikdo včetně mě tehdy nevěděl, co se mnou. Navíc mě na základce bavila chemie. To se ovšem změnilo hned v prváku, když jsem nastoupila na obor zdravotní laborant. Dodnes si říkám, že je to de facto zázrak, že jsem vůbec odmaturovala s relativně slušnými známkami.

Prchla jsem od zdravotnictví na Univerzitu Hradec Králové, a to na Mediální a komunikační studia. Brzy jsem začala běhat mezi budovou školy a Rozhlasem Hradec Králové, kde jsem točila ankety a reportáže. Pak jsem pracovala jako marketingový koordinátor v online agentuře a dálkově vystudovala magistra v oboru Sociální a mediální komunikace.

Takže kariéra laborantky se nekonala…

To tedy ne. Sice teoreticky bych mohla pracovat například v biochemické laboratoři, ale už si prakticky nic nepamatuji. Už na střední škole mě učitel češtiny vytipoval do celostátní literární soutěže, která měla několik kol. A já skončila druhá. Tehdy mi došlo, že bych mohla mít talent na psaní. Jen jsem nevěděla, jak s ním naložit. Byla jsem si ale jistá, že v chemii a zdravotnictví pokračovat nebudu, protože mě to nebavilo.

Jela jsem na den otevřených dveří na Univerzitu Hradec Králové, kde jsem chtěla studovat literární a jazykovou kulturu. Ten pocit nikdy nezapomenu. Stála jsem ve vestibulu a říkala si, že se tam prostě musím dostat. Naprosté okouzlení, jinak se to asi nazvat nedá. Bylo to sice náročné, protože jsem se na maturitu učila úplně něco jiného než na přijímačky, ale stálo to za to. Psaní je mojí součástí a jsem moc ráda, že se tenhle koníček mohl stát i mým povoláním, protože jinak nevím, co bych dělala.

To znám moc dobře. Není nad to, dělat, co člověka baví. Nicméně zaměstnání jsi vyměnila za práci na volné noze…

Na volnou nohu jsem v roce 2013 odešla z agentury, kde jsem byla jako taková textařka pro všechno. Tenkrát to byl krok do neznáma a zpětně vím, že jsem na něj nebyla ještě v dobré fázi. Neměla jsem kontakty, moc lidí v oboru mě neznalo… A tak jsem se musela hodně otáčet, abych sehnala klienty. Psala jsem cokoliv, třeba i o vrtačkách. Těžší start ale člověka formuje a nelituji, že jsem do toho skočila rovnýma nohama, i když kdybych třeba rok počkala, měla bych to možná snazší. Mým velkým prvním klientem byl portál Móda.cz, který dnes už má zcela jiné vedení a kde jsem zhruba rok dělala editorku. Otevřel se mi svět přehlídek a různých akcí, na kterých jsem si ze začátku připadala absolutně nepatřičně. 

Potom jsem poprvé psala do tištěného časopisu o zdravém životním stylu a chvíli vedla časopis pro organizaci, která pomáhá neziskovkám. Ale v tu dobu jsem neměla nic jistého a bylo to trochu jako na houpačce, protože klientů jsem měla dost, ale měli pro mě nepravidelné množství práce. Jeden měsíc jsem třeba neměla co dělat a ten další jsem nestíhala. Až se mi naskytla práce pro nakladatelství, které mělo být takovou tou hlavní základnou. Jenže po měsíci jsem zjistila, že jsem těhotná, a tak jsem v osmém měsíci odešla. Při mateřské jsem tak různě vypomáhala s texty a redakcemi, ale jen okrajově. Psala jsem spíše tvůrčí věci, například dvě jsou dohledatelné u mě na blogu. A pak, těsně před Vánoci 2017, jsem šla na pohovor do eMimino.cz, původně na pozici content manažera, ale nakonec jsem byla šéfredaktorka...

Vloni ti vyšla první knížka Mámou s humorem, nyní pracuješ na pokračování. Jak vlastně vznikla myšlenka vydat vlastní knihu? 

Vypadá to, že druhá nakonec vyjde příští rok, i když původní plán byl, že to stihneme ještě letos. Uvidíme. Covid se bohužel projevuje ve všech sférách, a to i v knižní. Ale nevadí, knížky jsou moje hobby, ne zdroj obživy, takže nemám nárok si zoufat. První díl Mámou s humorem vznikl na blogu, kam jsem po dobu mateřské psala svoje prožitky. Když pak začínající nakladatelství Pointa hledalo autory, zkusila jsem se přihlásit a ono to klaplo. I když jsem tenkrát nabízela jiný rukopis. Román, který jsem si myslela, že mám napsaný. Nakonec jsem zjistila, že s ním nejsem vůbec spokojená, a proto nechci, aby vyšel. Nabídla jsem místo toho psané záznamy obyčejné mámy… A tak se stalo, že knížka vyšla. Ten román stále přepisuji, ale už jsem sama sobě slíbila, že v příštím roce ho buď nabídnu na vydání, nebo dám jako e-knihu na blog. 

Kniha Mámou s humorem je ze života maminky Jany a její holčičky Emily

 

Co všechno to obnáší, když se člověk rozhodně vydat knížku? 

Jak kde. Pointa není klasické nakladatelství, protože autor si tady řídí všechno sám. Mimo jiné má za úkol v předprodeji vybrat určitou částku, bez níž kniha nevyjde. To byl pro mě nejtěžší úkol, protože „prodat“ knížku někoho jiného by mi šlo lépe než prosadit vlastní. Jsem moc ráda, že i tak se to podařilo. Jinak si autor vede korektury, sazbu i ilustrace. Právě za ně vděčím Denise Klimentové, která dala knížce tvář dokonalou obálkou i skvělými obrázky uvnitř. 

Vím, že vydat knihu je hodně náročný úkol, už jen kvůli všem těm činnostem kolem. Co tě přimělo do toho jít po roce znovu?

Nabídka na vydání od jiného nakladatele. Jenže ta přišla před druhou vlnou korony… co bude dál, vlastně teď sama tak trochu nevím. Knížka je připravená do tisku, ale čekáme, až se vyřeší pár problémů. Naštěstí není kam spěchat.

V jedničce popisuješ hlavně těhotenství, porod a první roky s dcerou. Co bude ve dvojce?

Naše cesty a také karanténa. Jsme hodně aktivní a také jsme toho na cestách spoustu prožili, takže mnohé vtipné situace tam popisuji. Druhá část je o nedobrovolném pobytu doma, opět s humorem, protože si myslím, že když je sranda, všechno je snazší.

V září jsi opustila po několika letech redakci eMimina a rozhodla ses jít úplně na volnou nohu se vším všudy a být svou vlastní paní... Proč ses tak rozhodla?

Byla to krásná zkušenost, která mi hodně dala. Ale přišel zlom, který mi ukázal, že je čas jít dál. Chtěla jsem se podílet na více projektech a eMimino bylo na plný úvazek, takže to šlo jen ve velmi omezené míře. V srpnu 2020 přišla nabídka spolupracovat na časopisech, a to hlavně na magazínu Rodina na cestách, a protože jsem vždycky toužila zkusit tištěná média, šla jsem do toho.

Být svou vlastní paní… To je hezká formulace a pro mě naprosto zásadní věc. Jsem kreativec, takže se nehodím na stanovenou pracovní dobu. Může se stát, že mi to některý den vůbec nepůjde, zatímco jindy toho napíšu spoustu. Také se chci pohybovat, jak já chci, což tedy v kontextu současného dění může vyznívat trochu divně, ale jistě víš, jak to myslím. Chci si udělat den volna, když cítím, že ho potřebuji, nebo vyzvednout dceru dřív ze školky a někam s ní jet, před koronou jsme třeba v pondělí koupili letenky na pátek a odfrčeli na pár dní… Prostě potřebuji mít úplnou volnost. Vím, že spousta zaměstnání tohle neumožňuje, já mám to štěstí, že moje ano… I když jsem si to musela také vydobýt tím, že jsem některé spolupráce, kde byla nutná docházka, prostě odmítla.

Cestování je její velký koníček. Sebrat se a na pár dní odjet...

Čemu se tedy aktuálně věnuješ?

Už roky pracuji pro online magazín Svět Bydlení, kam kromě článků také hodně fotím a točím DIY videa – to je mimochodem výborné odreagování. Externě spolupracuji s několika časopisy a online magazíny. Namátkou je to právě srdcovka Rodina na cestách, pak portál Welcome to the jungle, nově Svět ženy a další.

Vždycky jsi byla hodně vytížená, do toho máš malou holčičku. Jak vůbec lze zvládnout vysoké pracovní nasazení a péči o malé dítě?

Na tohle se mě ptalo už tolik lidí… A já nevím, co říkat, protože ono to prostě nějak jde Asi můžu říct, že možná díky určitým vlohám jsem v psaní dost rychlá. Roli pak bude hrát i to, o čem jsem mluvila, a to, že píšu, když to prostě jde. Nemusím se tak tlačit do něčeho, co by nešlo a trvalo dlouhou dobu. 

Samozřejmě mám úkoly, ze kterých nejsem tak nadšená jako z jiných, ale už nepíšu o vrtačkách, vybírám si taková témata, která se mi psát chtějí, takže se moc často nestává, že bych k počítači sedala už předem otrávená. No a pokud se mi do něčeho fakt nechce, odkládám to, dokud termín nehoří tak, že to prostě musím udělat To není dobrá rada, ale v časovém presu jsem tak efektivní, že si obvykle nakonec řeknu „Hm, ono to vlastně nebylo zase tak náročný. Mohla jsem se do toho pustit dřív.“

Co plánuješ na příští rok – další knihu?

Snad Nikdy jsem nic moc neplánovala a teď by to stejně šlo ještě hůř, protože o roku 2020 jsme taky měli úplně jiné představy. Další knížka by byla krásná. Mám napsanou pohádku, mimochodem taky už pěkně dlouho Teď mi k ní moje tatérka připravuje ilustrace. Dávám jí času, kolik bude chtít, protože chci, aby se bavila, ne pracovala.

A pak je tu ten román. Toho se už musím příští rok „zbavit“, protože mám v hlavě další témata. Jenže vždycky si řeknu, že se do čehokoliv nového pustím, až dodělám to první.

Ještě se zeptám, co si myslíš o tom, že k psaní je potřeba mít určité vlohy? Nebo myslíš, že stačí školy a tvrdá dřina?

Záleží na tom, o kterém psaní se bavíme. O copywritingu, práci redaktora, o tvůrčím psaní…? Ano, zčásti se jistě mnohé jde naučit. Na druhou stranu talent je talent… slova díky němu přicházejí přirozeněji. Nicméně i talentovaní lidé se někdy musí mnohému naučit. 

Co ale sleduji a snad nevadí, že k tomu tak trochu odbočím, protože se to psaní také týká, je nedostatek respektu. S copywritingem se objevil názor, že kdo má klávesnici, umí psát. Jenže tak tomu není. Na pozice, kde by měl být opravdu člověk znalý psaní, se dosazují lidé, kteří tam nepatří… Což je znát na výsledku. Navíc dost často ani oni sami nerostou, protože je nikdo nevede. 

Foto: archiv Jany Bitalové

Nahlásit obsah

Co je s obsahem v nepořádku?

Sdílet obsah

Vyberte ze svých kontaktů

Čtěte také