Tento web využívá cookies. Jeho používáním s tím vyjadřujete souhlas. Více informací

O ženách, které dělají to, co milují
Divadlo je neustálý boj o přežití i neobyčejná práce, která mě naplňuje, říká Hana Heřmánková
vložila 24.7.2020
309 Your IP address (2a00:1ed0:17::9337) is not a member of allowed address range. Please, visit https://stream.exchange.cz, logon to your account and add this IP address to the list of allowed servers.

Divadlo je neustálý boj o přežití i neobyčejná práce, která mě naplňuje, říká Hana Heřmánková

Hana Heřmánková vede jako manažerka Divadlo Bez zábradlí, které společně se svým manželem Karlem zakládali krátce po sametové revoluci. Jak se dnes vlastně daří divadlům konkurovat televizi a internetu, s jakými těžkostmi jako manažerka nejčastěji bojuje a jak do života Divadla Bez zábradlí zasáhla současná situace spojená s koronavirem?

Jako manažerka Divadla Bez zábradlí pracujete již 30 let. S jakými představami jste se do této práce pouštěla a jak moc se lišily od skutečnosti?

Divadlo Bez zábradlí, které jsme založili krátce po sametové revoluci, se stalo jednou z prvních soukromých scén v tehdejším Československu. Ve stejné době vzniklo i Divadlo Bolka Polívky v Brně a Študio L+S v Bratislavě. Měli jsme k sobě blízko a často jsme se navzájem navštěvovali. Vznikla tehdy jakási trojdohoda. V ekonomické oblasti to byla pro nás doba prvobytně pospolná. Prostě jsme jezdili kus za kus. Po rozpadu státu nás začala omezovat různá daňová a celní nařízení, náklady se zvyšovaly a naše vztahy se zprofesionalizovaly. Na začátky našeho divadelního podnikání vzpomínám s úsměvem. Vše bylo nové, na školách se nevyučovalo jak dělat produkci v podmínkách tržní ekonomiky, natož pak jak ji uplatnit v divadlech řízených státem. Někdy mám pocit, že třicet let uteklo a leckde, především ve veřejné správě, si toho stále ještě nevšimli. Pořád musí někdo, bez dostatečné kvalifikace a jen s politickými ambicemi, rozhodovat o tom, co se může, co je dobré a co ne, co podporovat a co naopak otevřeným nezájmem, hraničícím se závistí, nechat zaniknout.

Za ta dlouhá léta jsem se mnohé naučila. Tím, že jsme divadlo s manželem utvářeli od samého počátku, prošli jsme všemi profesemi, které k němu patří. Proto už mne asi nemůže nic mimořádného překvapit a stejně tak mne nikdo nemůže ani odbýt větou „že to nejde“. Potvrdilo se mi, že stejně jako v dobách našeho nadšeného snažení na počátku zůstává pro mne divadlo nadále nejen obyčejnou prací a zdrojem obživy, ale především zajímavou kreativní činností, která mne naplňuje. 

S jakými těžkostmi se divadlo dnes nejčastěji potýká?

Vlastně jsem to už naznačila. Je to neustálý boj o přežití v nerovném prostředí. Rozhodují o vás lidé, kteří dohlédnou nejdále k volebním výsledkům, nezajímá je koncepce, do divadel, o kterých rozhodují nechodí. Vůbec se za to nestydí. Vždyť po čtyřech letech budou na jejich místech jiní. A vedle vás existují štědře podporovaná příspěvková divadla, jimž je velmi těžké konkurovat při výběru náročných titulů i možnosti oslovování výjimečných (a tudíž velmi drahých) osobností. Otázka financování divadel a opravdu nadpočet těch příspěvkových je asi největší problém, se kterými se soukromé scény potýkají. Jsme velmi aktivní v hledání zajímavých a atraktivních titulů, snažíme se, abychom si udržovali přehled o tom, co se hraje v největších divadelních centrech ve světě, jezdíme na jednotlivá představení. Máme předjednané smlouvy na krásné tituly, o kterých se domníváme, že stejně jako v Anglii, USA či kdekoli jinde na světě slaví úspěchy, mohly by oslovit i diváky u nás. K realizaci však vede nesmírně dlouhá cesta, protože na novou tvorbu musíte mít peníze. Pokud však jste, stejně jako my, závislí pouze na tržbách ze vstupného, mnohé z vysněných plánů zrealizovat nemůžete.

Jaký je v dnešní době zájem diváků o divadelní představení? Neutíkají spíše k televizi a internetu?

Mohu-li soudit podle vlastní zkušenosti, udivuje mne, že zájem o divadlo je stále veliký, že touha po společném prožitku, který přináší něco výjimečného  v jednom jediném unikátním okamžiku, nepolevuje. Internet a televize spíše mění vkus diváků. Je to pochopitelné. Ale k vaší otázce - jsou období, zejména kolem Vánoc i na jaře, kdy divadla praskají ve švech. Jakmile vysvitne sluníčko, města se vylidní a preference se mění. Přiznám se, že i já nerada opouštím klid a pohodu, kterou přináší pobyt v přírodě… Vážím si všech, pro které je divadlo, stejně jako dobrá kniha či výstava, životní nutností. A jsou to lidé starší i úplně mladí. Když se představení povede a diváci odcházejí jakoby povzneseni, přináší to samozřejmě zároveň radost pro všechny, kteří se na tom podíleli. A v současné době si myslím, že po tak dlouhém půstu si diváci cestu do divadel zase najdou.

Proměnilo se nějak během posledních 30 let, co vedete Divadlo Bez zábradlí, publikum, jež navštěvuje vaše představení?

Řekla bych, že dříve diváci vyhledávali témata, která měla širší přesah a byla náročnější, nyní je větší zájem hlavně o komedie. Nemyslím si, že je to něco špatného, udělat dobrou komedii není nic jednoduchého. Na nás je, abychom nabízely komedie takové, které ten vyšší apel obsahují také. Zasmát se něčemu, někomu a také sobě je velice očistné.

Do života českých divadel citelně zasáhla tzv. koronavirová krize. Jak dopadla na vaše divadlo? Co jako manažerka v současnosti nejvíce řešíte?

Zasáhla každého. Je těžké si stěžovat. My jsme ze dne na den přestali zkoušet i hrát. A to pořád trvá. Tedy zkoušet jsme již začali a velmi intenzivně. V květnu jsme měli uvést v obnovené premiéře muzikál Cikáni jdou do nebe. Hráli jsme ho před patnácti lety a patřil mezi to nejlepší, co jsme v našem divadle vytvořili. Po náročných konkurzech se nám podařilo najít obsazení, které může na úspěchy, jež jsme s tímto představením zažili, směle navázat. Nejdůležitější bylo najít Radu a Zobara a to se nám povedlo. Kateřina Marie Fialová je tak talentovaná a zajímavá osobnost, že slibuje opravdu mimořádný zážitek. Alternuje ji půvabná Felicita Prokešová, jejíž moldavské kořeny ji k této slavné cikánské baladě doslova předurčily. Její babička totiž chodila s režisérem a autorem filmové předlohy Emilem Lotjanu do školy. Na Zobarovi velmi cílevědomě pracuje Peter Pecha a jistě to bude nezapomenutelný zloděj koní. Jsem ráda, že někteří herci nám zůstali i z minula a těším se na nové posily. Hudba je čarokrásná, tance strhující a všichni, včetně režiséra Radka Balaše, jsou tou prací pohlceni. První představení jsme naplánovali velmi narychlo na 11. a 12. července u nás v divadle. Je to možná riskantní, ale zkouškám by chyběl konec, finiš. Věřím, že i o prázdninách budou v Praze lidé, kteří si letní večer návštěvou tohoto znamenitého muzikálu rádi zpříjemní.

Nelehkou situaci jsme se rozhodli řešit hraním na letních scénách. Nedovedu si představit, a ani si to nemůžeme dovolit, že bychom skončili v březnu a čekali až do září. Musíme mít na nájem a herci a ostatní kolegové z techniky a kanceláře na obživu. Nemůžeme vyhlásit divadelní prázdniny, které by nám dotoval stát. Naplánovali jsme na přelom června a července několik představení v Lesním divadle v Řevnicích, přijali jsme nabídku manželů Lažananských a odehrajeme na jejich úžasném zámku Chyše u Karlových Varů 1. srpna komedii Art a pak nás čeká náročné jihomoravské turné. Díky velmi kolegiální nabídce pana Moši z Městského divadla v Brně, které si vážíme, předvedeme od 4. srpna na letní scéně Biskupského dvora v Brně to nejlepší z našeho repertoáru, včetně zmíněného muzikálu Cikáni jdou do nebe. Od 19. srpna nás diváci uvidí na zámku Slavkov u Brna, kde kromě muzikálu odehrajeme hry Terasa, Garderobiér a Sunny Boys. A závěr našeho kočování bude patřit Mikulovu a Cikánům, Blbci k večeři a Kvartetu.

Na konec prázdnin chystáme ještě dvakrát představení naší letošní opravdu úspěšné novinky – Hry, která se zvrtla – a tím, jak doufám, zvesela otevřeme novou sezónu.

Cítíte v této těžké době pochopení a podporu ze strany diváků?

Ano, naprosto a děkuji jim. Téměř všechna zrušená představení jsme mohli přesunout na podzim, málokdo chtěl vrátit vstupné a poslední dobou je znát – a jsme za to vděční –, že se k nám diváci vracejí a opět začínají vstupenky nakupovat. Tak snad to společně zvládneme.

Zrušený jarní program nyní přesouváte na podzimní termíny. Připravujete také nějaká nová představení?

Na podzim chystáme slavnostní premiéru muzikálu Cikáni jdou do nebe, a pokud vše dobře dopadne, začneme zase zkoušet nové tituly.

Máte Vy osobně nějaké představení, které je Vaší „srdcovou záležitostí“?

Doslova srdcovou záležitostí je pro mne hra Po konci světa. Jako pyšná maminka mohu bez uzardění říci, že v ní doslova exceluje Sarah Haváčová a náš syn Kája. Nazkoušeli ji s filmovým režisérem Tomášem Mašínem a myslím, že na naši scénu přinesla žánrově i provedením nové, neotřelé a moderní prvky. Mám také ráda Garderobiéra a soustředěné i vtipné výkony mého manžela Karla, Josefa Cardy, Báry Kodetové, Dany Syslové a všech ostatních. A jsem ráda, že se po pauze vracejí opět Sunny Boys s Karlem a Zdeňkem Žákem.

Co byste Divadlu Bez zábradlí přála do budoucna?

Možnost dále pracovat a spokojené herce a diváky.

Foto: archiv Hany Heřmánkové

Nahlásit obsah

Co je s obsahem v nepořádku?

Sdílet obsah

Vyberte ze svých kontaktů

Čtěte také