O ženách, které dělají to, co milují
Život v zahraničí - plusy a mínusy
vložila 4.4.2019
309 Your IP address (2a00:1ed0:17::9337) is not a member of allowed address range. Please, visit https://stream.exchange.cz, logon to your account and add this IP address to the list of allowed servers.

Život v zahraničí - plusy a mínusy

Tak jako má každá mince dvě strany, má i každý náš krok, který podnikneme, svoje pro a proti. Tak to prostě je. 

Ve svých 22letech jsem toho moc nevěděla. Teda, já si samozřejmě myslela, že vím přece dost. Minimálně o sobě samé. Toho názoru jsem byla do té doby, než jsem okusila život v zahraničí. 

První těžká část začíná rozloučením se s rodinou. Když jsem odjížděla do Finska na svůj Erasmus, vnitřně mi nebylo hej, ale moje ambice a představa, kam se dostanu, když tyhle všechny výzvy zvládnu, byly vždy větší. Když stesk po rodině trošku pominul, což se stane, když máte zkrátka co dělat a potkáte pár přátel, naučila jsem se o sobě první věc - že zrovna nezapadám do mé skupiny vrstevníků. Byl to zvláštní pocit. Vždycky jsem o sobě měla mínění takové, že jsem extrovertní člověk, mám ráda lidi okolo sebe a nejsem úplně nudařka. Když ale došlo na klasickou zábavu dvacetiletých studentů, nijak zvlášt jsem se nebavila. Dlouho jsem si myslela, že je se mnou něco špatně, že bych se přece měla bavit, ale co se týkalo zábavy, raději bych šla na živý koncert Čechomorů se sklenkou vína, než se opíjet v klubu a hrát cards against humanity. Dneska vím, proč tomu tak je, a moje sebevědomí už nijak netrpí.

Po této zkušenosti jsem veděla, že potřebuji ještě někam vyjet, protože s mým zaměřením mi naše krásná republika stačit nebude. 

Rozhodla jsem se pro Rakousko kvůli studiu a taky kvůli tomu, že na dálku je to pro mě jako Moravanku vlastně ideální místo. Je to blízko, ale pořád máte pocit, že jste v zahraničí (když se člověk ohlédne do minulosti a na kulturní odlišnosti, vlastně se o zahraničí moc mluvit nedá). Každopádně co se týče využití jazyků a poznání nových kultur, možností je tu jistě více. Prošla jsem si různými pracemi, život ve Vídni je pro studenta bez finanční pomoci docela drahý. A právě u těchto brigád jsem naučila pokory. Někdy mi bylo dost smutno, někdy jsem nechápala, proč to všechno dělám, ale dneska už to vím, nebyla bych to já.

Měsíční zkušenost v Číně byla očiotevírající. Jela jsem tam nejenom pracovně, ale taky proto, protože jsem chtěla vědět, jak se v takové zemi žije. Že možná víc pochopím život mých rodičů za komunismu, protože jsem se narodila v době, kdy klíče na Václaváku už dobrý tři roky necinkaly a naše dvě země se chystaly dát si sbohem. 

Pravda byla taková, že bych asi nechtěla, aby takto moji rodiče někdy museli žít a nutno dodat, že obrázky těchto dvou životů byly ještě pořád dost odlišné, i když koncept byl podobný. Po návratu jsem zněla asi jako každý mudrc vracející se z takové krajiny: 'Buďme rádi za to, co tu máme'. 

„Člověk nepozná, jak moc mu něco chybí, než to ztratí.“ To platí i o zahraničí. Když jste něčím neustále obklopeni, váš mozek vám neumožní vnímat detaily. Je to něco podobného jako růst dětí. Když po nějakém měsíci navštívím děti, které jsem hlídala, nestačím se divit, kam už mi sahají, zatímco rodiče to přejdou stylem „Jo? Ty víš, že mně to ani nepřijde.“  

Když žijete v zahraničí a každý den v tramvaji, v obchodě či v rádiu slyšíte jiný jazyk, jen ne ten váš rodný, zvyknete se. K učení se jazyka je tohle naprosto ideální prostředí. Ale když pak přijedete domů a najednou vedle vás každý mluví česky, zahřeje vás to na srdíčku. Nejste na to zvyklí, najednou si uvědomíte, jak je čeština krásně znělá, připomenete si různé přízvuky 'jé, ten je z Moravy', 'slyšelas, Ostravaci maji kratke zobaky', nebo, když navštívím mého přítele v Praze, říkám, si, jak rozlišitelné ty přízvuky jsou. V rakouské němčině jich totiž máte více, a někteří jejich mluvčí si mezi sebou ani nerozumí. Porovnávat pak tyhle a další rozdíly s těmi vašemi je právě to něco, co vám pomáhá rozšiřovat si obzory. 

V neposlední řadě jsou to zvyky. Pokud jste nadšeným Moravákem jako já, pak vám tu naše víno, cimbálka, vůně vínka ze soudků, vůně vinného sklepa, vůně čerstvého vzduchu na venkově (pokud bydlíte ve městě jako já) a moravské 'tož' bude chybět. 

Myslím, že jsem nebyla nikdy víc pyšná na to, odkud pocházím, i přesto, že jsem se tu setkala s disrespektem vůči mému původu. Bohužel. 

Takže když to srhnu, všude dobře, doma nejlépe. Každá zkušenost se počítá a já nechci svým dětem říkat 'mamka to četla', ale 'mamka to zažila'.

Odcházení z komfortní zóny zdar.

 

 

Nahlásit obsah

Co je s obsahem v nepořádku?

Sdílet obsah

Vyberte ze svých kontaktů

Čtěte také