O ženách, které dělají to, co milují
Deník začínající podnikatelky: O co mi jde (1. díl)
vložila 12.4.2016
18.11.2017
Kurzovní lístek - Exchange s.r.o.
EUR 25,500 25,700
USD 21,600 21,800
Chci
vyměnit
EUR

Deník začínající podnikatelky: O co mi jde (1. díl)

O tomhle jsem přemýšlela už dlouho. Všude čtu o skvělých, úspěšných ženách, ale nikde o tom, jaké byly začátky. Chybí mi víc informací o chybách, pocitech, prvních úspěších, zkušenostech a podobně. A to je škoda. Člověk potom ztrácí nadhled, opouští ho humor a napadá ho, jestli problém nebude v tom, že na to prostě nemá. No a tak to risknu a začnu s tím já. Pro inspiraci, pro zasmátí, ale i jako takovou psychoterapii pro sebe. Tak, začínáme. Nejdřív trocha retrospektivy...

Jak to vlastně začalo - nebo lépe, jak by to začínat nemělo

  • Červenec 2014

V práci je to peklo, jsem těsně před odchodem na mateřskou, mám za sebou obří projekt, tak trochu z ničeho něco, ale dal mi na frak. Strašně se těším na miminko, na klid. Naše HR mi vypráví, že než šla na mateřskou, měla toho v práci tolik, že jí pak všechno přišlo jako ráj na zemi. A já toho mám tolik, že poprvé v životě se ve mně probouzí poměrně drsný manažer. Nekoukám na city kolegů a prostě jedu. Úkoluju, odmítám, rozhoduju, neřeším.

  • Srpen 2014

Pod pohrůžkou rozvodu skutečně nastupuju na mateřskou. Mám spoustu plánů, ale nic z toho nesplním. Není čas!!! Šílené, ale asi opravdu už si miminko nárokuje víc, než jsem si uměla představit. Všichni kolem mě rodí - i doktorka Quinnová, Lilly z How I met your mother, i ta divná ze Sběratelů kostí, dokonce i Rachel v Přátelích! Pořádáme grilovačku s manželovou expřítelkyní. Bude rodit každou chvílí (mrcha, i ona). Před pár měsíci bych tomu asi nevěřila, nesnášely jsme se, ale ta mimina v břiše dělají věci. Docela si rozumíme, naši muži též, no není to bájo?

  • Září 2014

Jsem kupodivu plná energie. Smířila jsem se, že holt budu přenášet, jako všechny ženy v rodině. Pracuju na zahradě, vyrývám mečíky, přemýšlím, co budu doma dělat. A v noci mi praskne voda. 22. září přijde na svět moje Klárka a já jsem mámou.

  • Říjen 2014

Mám nádherné dítě, ale pořád přemýšlím, co se mnou bude. Zaměstná mě ještě někdy někdo? Co kdybych dítě neměla? Mohla jsem povýšit? A co by mi to dalo? Asi nic. Položku do CV a pak se modlit, že to na někoho udělá dojem. Kdepak. Mám Klárku, nebudu to řešit. Nemusím to řešit. No ale co začít podnikat?

  • Listopad 2014

Přemýšlím, co bych mohla dělat. Co třeba oblečení na míru přes net? Hledám pár kousků na Fleru a je to boj. A pak komunikace s jednotlivými prodejci. Co kdybych to za lidi udělala já? Manželovi to nepřijde úplně rentabilní. A co něco pro děti... Když jsem já sháněla výbavičku pro Klárku, nenašla jsem žádný e-shop, ze kterého bych si sedla na zadek. Kde by měli všechno. Ale ne, to je asi blbost. 22. listopadu srazí vnoci auto mého mladšího bráchu a mně se hroutí svět. Kašlu na všechno. Ale jemu už nepomůžu.

  • Prosinec 2014

Je po pohřbu. Nedělá mi dobře pozornost lidí kolem. Teda částečně ano, hrozně mi pomáhají všichni kamarádi, všichni bráchovi kamarádi. Jsem šťastná, že jsem nezůstala sama, mám ještě ségru. Ale nelíbí se mi to stigma "hele, to je ta, co jí umřel brácha". Něco se ve mně zlomilo. Přijdu si hrozně zbytečná. Chtěla bych pomáhat. Naslibuju všem hory doly, ale nikdo o mně moc nestojí. Ale je mi to jedno. Poprvé v životě je mi všechno jedno, kromě toho drobečka a zbytku rodiny. Vzpomenu si na manželovu ex, která mi píše povzbudivou sms. Chce rozjet nějaké podnikání pro věčně se hledajícího nezaměstnaného manžela. A já jsem dobrá textařka. Můžu jí pomoct. Dávám dohromady nějaké reference, weby, které jsem textovala. Staré články z dob, kdy jsem psala pro Týden.cz. Vždyť já byla šéfredaktorka fakultního časopisu!

  • Leden 2015

Manžela napadne, že bysme mohli spojit ty moje nápady o podnikání s nápady jeho ex (říkejme jí Jana) - je to chytrá holka, marketingová manažerka, schopná. Třeba se něco přiučím. Dáváme si schůzku. Vznikají dva týmy, klučičí a holčičí. My ženy se dohodneme na e-shopu pro děti s čistě českými produkty. Jó, to bude pecka. Tak vytipujeme produkty, co bysme mohly prodávat.

  • Únor 2015

Vytipovala jsem produkty, Jana doplňuje pár kontaktů. Navrhuju průzkum trhu na technické řešení e-shopu. Kamarádka mi doporučuje šablonu. Manžel i Jana si myslí, že to je blbost. Uděláme teda průzkum trhu a necháme si e-shop udělat na míru. Shodou okolností se tím teď živí jeden kamarád. Nabízí, že nám to za 25 tisíc udělá. Jana je nadšená, jdeme do toho.

  • Březen 2015

Zkoušíme zadat logo netradičně. Až za oceán. Prý talentovaný kluk z rozvojové země. Blbý je, že samozřejmě nemluví česky, ale bohužel ani anglicky. Překlad z češtiny do angličtiny a pak do španělštiny podle mě pohltil spoustu informací. Výsledek je docela děsný. Celé je to zmatené. Nadějný chlapec si dává na čas. 100 USD. A výsledek pořád ubohý. No ale kolik bychom za to dali nějakému profesionálovi, že. Nakonec ve wordu upravuju barvy - řekly jsme, že to nemá být růžovo-modré. Něco z toho leze, ale je to divné.

  • Duben 2015

Máme první návrh e-shopu. Je to divný. Logo je tam jako pěst na oko. Předěláme to. Webmaster nemluví česky. Opět mám dojem, že se hodně ztrácí v překladu. Nehýbe se to. A já potřebuju pracovat na dizertaci. Ale je toho tolik a Jana opět řeší nemoci, své i dětské. Můj manžel řeší s.r.o. Nechceme ho s Janou mít psané na sebe, přecejen jsme na mateřské. Tedy rodičovské. Tedy já jsem na rodičovské, Janu vyrazili z práce, ačkoliv plánovala návrat po mateřské. Zrušili její pozici. Mám strach, že jí nebudu stačit. Spím šest hodin denně. Píšu dizertaci, dělám na e-shopu. Na konci měsíce máme s.r.o., máme účet v bance, máme seznam dodavatelů a jeden problém. Nemůžeme prodávat ručně šité hračky. Nemají certifikáty a jejich prodej zavání průšvihem. Co teď? Přidáme přírodní kosmetiku!

  • Květen 2015

Další problém - e-shop vypadá strašně. To logo je na ***. Jana navrhuje nechat si udělat jiné, ale já si myslím, že to půjde nějak vyřešit. Potřebuju nutně pracovat na dizertaci. Grafiku nám pomáhá ladit Vietnamka. Časový posun a neznalost češtiny jsou trochu problém, ale je fakt dobrá. Logo už nepůsobí na nově upravených stránkách jako pěst na oku. Ale stejně. Chystáme se na dovolenou, potřebuju odevzdat dizertaci. Hlásím Janě, že potřebuju volno. Nereaguje. Můj mail čte po 14 dnech. A ignoruje ho. Bohužel tohle se začíná dít čím dál častěji. Není to dobré. Kašlu na ni. Jedeme na dovolenou, teď bude věci řešit ona. Jenže kluk, který připravuje web, si s ní nerozumí. Dělá jí naschvály. Ona mu píše o "příliš surové šedé", nemůže poslat printshot, nemá v PC vhodný program. Zdá se mi, že on naschvál dělá, že neví, kterou myslí. Štvou mě oba a píšu ostřejší mail, ať se udělá to a ono a zbytek pořešíme za pochodu, ale ať už se to hne. Jana mi píše, ať to beru víc v pohodě. Ale nenechám se odbít. Když ona neodpoví a neudělá, co slíbí, jdou všichni za mnou. Grafička, tvůrce webu, právník, účetní... Kupodivu se Jana neurazí a fakt maká. Je to dobrá holka.

  • Červen 2015

Jsme doma. Spím šest hodin denně. Jana polevila a já nevím, co s ní. Nemá přehled, co se děje. Musím ji pořád úkolovat, sama nic neudělá. Dělá hodně chyb. Je hrozně unavená. Její syn má ekzém. Ale narozdíl ode mě bydlí v pronajatém bytě uprostřed Prahy, má rodiče v důchodu a doma pořád toho nezaměstnaného manžela. Proč se sakra nevyspí? Co mám říkat já? Ne, jsem jen unavená a podléhám sebelítosti. Zatnu zuby a připravím děkovací kartičky, dárek pro první zákazníky, objednávky pro dodavatele, upravuju tabulku kalkulací, protože Jana, ač studovaná ekonomka, to udělala hrozně složitě. Nedá se s tím pracovat. Ale chyby děláme všichni. Samozřejmě je jasné, že to logo ze zámoří prostě použít nemůžeme. Měla jsem dát na ni a mohli jsme už měsíc všichni pracovat na novém. Zadáváme nové logo do Vietnamu. Výsledky jsou skvělé! Potřebujeme další peníze. Podle Jany to není problém, ale já s tím problém mám. Dva nezaměstnaní s malým dítětem a jedna velká černá díra na peníze. Zdá se, že by mi mohl půjčit tchán. Jana z toho moc nadšená není, ale proti taky není. Můj manžel si ale myslí, že taková půjčka by měla být pouze mým vkladem a Jana by měla svůj příspěvek navýšit o stejnou částku. Teď nevím, jak jí to říct. Cítím se trapně.

  • Červenec 2015

Jana se chystá na dovolenou a opět nepracuje. Není čas. Má ještě nějaké oslavy narozenin a svatby. A přípravy na dovolenou ji naprosto vyčerpávají. K nám domů přichází první zboží. Kupuju regály, natírám je, aby to pěkně vypadalo. Píšu první texty, fotím produkty. První focení probíhá venku na bílé roletě z Ikey a krabicích s bublinkovými obálkami, které jsem výhodně sehnala na budoucí zboží. Musím se tomu smát. Fotky z toho nejsou špatné, ale protože nemám světla a fotím na slunci, bojuju s přepáleným pozadím a stíny. Přišel nový grafický návrh e-shopu. Bomba! Stačí dodělat pár detailů v technice, napsat texty k produktům, upravit a nahrát fotky, aktualizovat účetnictví, vymyslet úvodní akci pro naše kamarádky, aby nám to otestovaly, a můžeme to spustit. Jana se vrací z dovolené. Už nutně potřebuju schválit dárek pro zákaznice, chci, aby viděla zboží, mrkla na účetnictví a ujasnily jsme si pár věcí. Prosím jí, aby si doma například promluvili o tom, kdy může Jana pracovat a syna jí pohlídá manžel. Není mi jasné, jak to chce dělat dál. Mají se stěhovat, chce si najít novou práci. A už teď nezvládá. Už tři měsíce spolu komunikujeme jen přes mail. A jelikož nemá v počítači standardní office, neotevře si obrázky, nepošle printshot, ftp nepoužívá, na komunikátorech není. Po dovolené ji naháním. Už to vážně hoří. Nemůže. Na dovolené si sice odpočinula psychicky, ale fyzicky to bylo teplo, synek v tom vedru nespal. No, co mám dělat. Domlouváme se na čtvrtek, její manžel zatím upravuje fotky. Není to sranda, to bílé pozadí. Stěžuje si, že mu jedna fotka trvá 30 min. Přijde mu zbytečné fotit produkt z více pohledů. Je mi jasné, že to není tak snadné, jak čekal a nebaví ho to. Domlouváme se, že udělá ke každému produktu jednu fotku a zbytek potom. Ozývá se Jana. Že prý manžel neví, kterou má udělat a ať mu to připravím. Původní dohoda byla, že toto bude v jejich režii a mně už dochází nervy. Jana to bere a fotky připravuje. Stejně mi pak výsledky ale posílá, abych se o ně postarala. Ve středu odvolá setkání, že je manžel nemocný a nemůže hlídat. A že nechápe, proč jsem ho tak zapřáhla, když mu nebylo dobře a fotky nebyly zas tak potřeba. Už jsem vytočená a přeposílám jí konverzaci s ním, kde jasně říkám, ať udělá, co zvládne. A o jeho nemoci se v té konverzaci neřekne ani slovo. Nejsem telepat. Prosím ale o schůzku co nejdřív. Konec měsíce se blíží, jestli chceme spouštět 1.8., máme co dělat. Odpovídá, že to hned tak nebude. Manžel musí být 100% zdravý, aby mohl hlídat. Mluvím o tom se svým manželem, s kamarádkou, s účetní, s klukem, co dělá web. Všichni říkají to samé. Dám na jejich radu a napíšu dlouhý mail. Chci "rozchod". Opravdu mě to mrzí, ale nejde to tak. Snažím se všechno vysvětlit a podložit důkazy, aby neměla pocit nějaké křivdy. Jsem samozřejmě naštvaná a cítím se zneužitě a zraněně. Ale snažím se to zaonačit, jako že rozdílný pohled na věc, jiný systém práce, jiný styl jednání. Snažím se nekritizovat, jen vysvětlit. Jana se pak několik dní stejně neozve.

  • Srpen 2015

Jana se ozve. První mail není tak strašný, jak jsem se bála. Vysvětluje mi, jak těžké je pečovat o dítě (ha ha, nemám náhodou taky jedno?), jak je vyčerpaná, zoufalá, na pokraji zhroucení. Popisuje mi dlouze, jaký je její den, kdy si bez dítěte nedokáže ani dojít na WC. Pak ale přijde několik výpadků proti mně. A neoprávněných. Bráním se. Řeknu narovinu i to, že si myslím, že by si to doma měli lépe rozdělit, že jsou dva na jedno dítě. A že jejich dítě není hyperaktivní a problémové, ale že holt mají slabší nervy. A nastane válka. Smrtelně se Jany dotknu. Chce okamžitý konec. Jsem ochotná jí svůj podíl postoupit. Dozvím se, že na celém projektu vlastně udělala víc, protože já do toho sice dala veškerý svůj volný čas, ale ona i čas, který nemá. Narovinu mi říká, že je to celé její dílo a že ona je profík. Začíná se to cyklit. Snažím se myslet na to, že napsané všechno zní jinak a hůř. Navrhuju osobní setkání. Nechce, zazněly věci, které nelze vzít zpět a bla bla bla. Pokračuju dál v práci, abych to mohla případně snadno předat. Jana vše bojkotuje. Prasknou mi nervy a odmítnu jí podíl prodat. Koneckonců jelikož si to nedokázala dosud zařídit, je vše psané na mého manžela. Nemá nárok vůbec na nic. Píšu poslední smířlivý mail. Nabízím jí odstupné. Náklady na zboží jsou samozřejmost (55 tisíc), nabízím odstupné 20 tisíc. Dívám se na to i ze svého pohledu, kolik bych chtěla já. Jinak bych jí neplatila raději nic. Po revizi prací toho po ní totiž příliš nezbylo. Jana chce celkem 90 tisíc. Nevím za co a odmítám. Odmítá se mnou jednat a jde za mým manželem. Zopakuje mu své požadavky, tvrdí, že jí nechci zaplatit, jak je zrazená, jak vše řídila ona, jak se musí rozloučit s dodavateli. Je směšná. Manžel samozřejmě ví, jak to bylo. Dohodne se s ní na 75 tisících, aby byl klid. Uzemní ji tím, že nechápe, co řešíme. Je tak těžké se dohodnout, která z nás si vezme nefungující e-shop? Vysvětluje mu, že chtěla podíl na ušlých budoucích ziscích. Ale je konec. Posílám jí 75 tisíc a ze srdce mi padá obrovský balvan. A zároveň cítím, jak na mě padá další. Začíná nová etapa, jak to dopadne?

Jsem z toho znechucená, zmatená, moc nechápu, co se děje. Že to Jana nezvládá, bylo naprosto neoddiskutovatelné. Jaktože se teď tváří, že jsem tou přítěží byla já? Že by se pořád snažila něco dokázat mému manželovi? Řešit si staré rány a shodit mě jakýmkoliv způsobem? Ne, tohle nemá cenu řešit. Je čas jít dál. Je to blbá zkušenost, ale něco jsem se naučila:

  1. Kamarádství s ex přítelkyněmi je nebezpečné a svádí k jakési egoistické onaninii ("JÁ to zvládnu. JÁ jsem lepší. Přece JÍ neřeknu, že toho mám plný kecky. Přece JÍ nepřiznám, že to nezvládnu").
  2. Když mi něco vadí, musím to říct hned.
  3. Že má někdo zajímavé CV jako zaměstnanec, neznamená, že bude dobrý podnikatel.
  4. Než začnu s někým podnikat, je potřeba se dohodnout, KDO bude CO dělat. A KDO rozhodne, když nastane rozdíl názorů.
  5. Nikdy nesmím spoléhat na to, že si někdo všimne, co všechno dělám. Nevšimne. A ne, neocení to ani v budoucnu.
  6. Nikdy nesmím společnému projektu dát přednost před vlastním životem. Jsem v první řadě Dominika, ve druhé řadě máma a manželka a teprve ve třetí řadě podnikatelka. A takhle to chci. V tomhle pořadí. A Dominika je ten hnací pohon zbylých dvou. A když nespí, nejí, nepije, není v pohodě, tak ani ty zbylé role nestojí za moc.

Můžu jen doufat, že se z toho skutečně dokážu poučit. Je jasné, že e-shop se zpozdí. A že jsem na to sama, což jsem nechtěla. Ale nechci to vzdát...

(POKRAČOVÁNÍ PŘÍŠTĚ)

Nahlásit obsah

Co je s obsahem v nepořádku?

Sdílet obsah

Vyberte ze svých kontaktů

Čtěte také